Rozhovor o našem cestování pro noviny

1) Jsi velká cestovatelka, pamatuješ si svou první cestu?

Jsem hlavně vášnivá cestovatelka s hodně odvážnou maminkou, pro kterou nic není problém a překážka. Už vůbec ne to, že mám kvadruparetickou DMO a že se se mnou musí tahat a tlačit mě na vozíku.

Moje první velká cesta byla v roce 2001 do Spojených států, ale předcházela jí taková menší, rok předtím, do Anglie. Ta vlastně o té veliké rozhodla.

To bylo tak: V roce 2000 mi bylo 16, vycházela jsem právě harrachovskou základku a můj bratr Tomáš pracoval už skoro 2 roky v Anglii jako au-pair. Pozval mě a mamku na návštěvu a my vyrazily autobusem do Londýna. Tam se rozhodlo, že naučit mě anglicky jako se naučil brácha, by bylo skvělý pro můj budoucí vozíčkářský život. A půl roku na to jsme vyrazily za studiem angličtiny do USA. Skoro rok jsem studovala v posledním ročníku High School ve Virginii, ve třídě speciální pedagožky a úžasného člověka, paní Doris T. Hayes. Díky ní (a hlavně díky mojí mamce) jsem do dnešního dne přeložila z angličtiny sedm knih z oblasti motivační literatury.

2) Vím, že cestujete s mamkou, jste takový holčičí tým. Plánujete cesty společně? Podle čeho vybíráte, kam vyrazíte?

S mamkou jsme skvělá dvojka. Ona je Drak a číslo 3, tak stále lítá ve snech a plánuje i nemožné, já zase Krysa a číslo 7, tak jsem trochu víc při zemi a tím se všechno vyrovnává. Naše šťastné číslo je 37. Většinu cest plánujeme společně, snad jen Svatojakubskou pouť si vymyslela mamka sama a jak říká „vzala mě s sebou“. Jsem jí nesmírně vděčná. Byl to naprosto nevšední zážitek. Šly jsme měsíc pěšky severním Španělskem a z města Leon došly do Santiaga de Compostela. 300 km mě mamka tlačila na vozíku, …prý si aspoň měla kam zavěsit batoh… směje se.

Kam vyrazíme příště máme naplánováno několik roků dopředu. Víme, kam se chceme podívat, ale odvíjí se to dost podle toho, na co našetříme.

3) Jaký to je, dvě holky na cestách? Jezdíte připravené se všemi plány, nastudovanými mapami, čekáte kulturní šok, nebo se necháváte spíš překvapit?

Dvě baby na cestách je to nejlepší, co si umíte představit. Nikdy se nehádáme, jen si povídáme a hodně se nasmějeme. Létáme rády, nebojíme se a obě milujeme prostředí letiště. Na všech jsou pomocníci pro vozíčkáře, tak se nemusíme bát, že bychom se ztratily a nestihly další letadlo. A když jedeme autem, je to naprostá pohodička. Zastavíme si kde chceme, kdy chceme… což většina chlapů nesnáší…

Naplánované máme do detailu všechny cesty, ale někdy nás zradí technika. Obě totiž neumíme moc číst v mapách a nemáme vůbec orientační smysl, takže spoléháme jen a jen na navigaci. Někdy nás ale trochu „potrénuje“; třeba v Jihoafrické republice nás zavedla na prašnou cestu mezi pštrosí farmy a my se neměly koho zeptat, jak dál. Nebo ve Francii. Na cestě z Provence do města Lurdy v Pyrenejích, nás navigace svedla z dálnice a my asi 100 km jely malebným francouzským venkovem a netušily, jak se dostat zpět na dálnici. To pak spoléháme na Pámbíčka, andělíčky strážníčky, poprosíme a vždycky to dobře dopadne.

A kulturní šok jsme zažily vlastně jen v Indii. Vždycky před cestou čteme cestopisy, články cestovatelů, rady velvyslanectví, hledáme filmy o té které zemi, takže připravené jsme, myslím, dost. Ale na Indii není asi nikdo dostatečně připravený, tam jsme kulturní šok opravdu zažily. Dokonce nám tam tak nebylo dobře, že jsme svou měsíční cestu zkrátily a po deseti dnech letěly domů. Ale nelitujeme té cesty. Vidět úchvatný a jedinečný Tadž Mahal, Lotosový chrám a další krásné památky, to je zážitek, na který nikdy nezapomeneme.

4) Vybavíš si nějaký okamžik, který tě fakt překvapil? Dostala ses do nečekané situace na cestách? Místo/jeho obyvatelé, které tě šokovalo

Okamžik, který mě opravdu překvapil a kdy jsem se dostala do nečekané situace, to bylo v San Franciscu. V předem objednaném hotelu jsme stály s vozíkem na maličké chodbičce pod příkrými schody a bezbariérový pokoj pro nás sice měli, ale ve druhém patře – bez výtahu. Tak to byl fakt šok. Dva mrňaví Indové, na nohou žabky, mě na vozíku klopotně vynášeli do druhého patra, …tak jsem se snad nikdy nebála. Všechno dobře dopadlo, ještě v noci mamka našla na internetu jiné ubytování a ráno jsme se stěhovaly.

5) Co tě táhne nejvíc? (Památky, kultura, exotický místa, počasí, pláže, lidi..?) Kam by ses bez váhání vrátila a proč?

Milujeme obě velká města, památky, moře, lidi a jejich kulturu. Bez váhání bych se vrátila do Thajska. Za všemi těmi usměvavými lidmi, jejich skvělým jídlem, laskavou buddhistickou kulturou a nádhernými památkami.

Taky New York City jsme si s mamkou zamilovaly, tam se ještě někdy chceme vrátit. I do malebného zeleného Irska bychom jely znova, za příjemnými zmoklými lidičkami a úchvatnou historií. Možná se někdy znova podíváme do barevné Barcelony, s úzkými uličkami a nádhernými Gaudího stavbami. Úžasné bylo i Rio de Janeiro v Brazílii, Kapské město a vlastně všechno v Jihoafrické republice. Zážitek byly i norské fjordy, či Malá mořská víla v Kodani, Holandsko, naše milovaná Francie, Itálie, Amerika… , nám se vlastně líbilo všude. Ale je toho ještě tolik na světě lákavého, že se snažíme hledat a navštěvovat nová a nová místa. Ono vracet se, to bychom někdy rády, ale na to zatím nemáme dostatek peněz, ani dostatek času.

6) Jsi vozíčkářka, jaká jsou tvoje osobní kritéria pro výběr cesty s vozíkem? Jak moc předem zajišťuješ, aby tvoje cesta proběhla hladce i z pohledu hendikepovaného?

Navštívily jsme s mamkou plno zemí na čtyřech kontinentech a nemám žádná zvláštní osobní kritéria pro výběr cesty. A aby proběhla cesta hladce z pohledu hendikepovaného člověka, to se jedná vlastně jen o vhodné místo v letadle, protože jsem úplně nechodící vozíčkářka, a pak bezbariérové bydlení. Přes internet zajišťujeme letenky i ubytování dost s předstihem, je to pak levnější. Za celých 16 let našeho cestování byl s ubytováním jen jediný zádrhel, to už zmíněné San Francisco.

7) Jaká místa jsou pro vozíčkáře nejpříjemnější a naopak, co byla hrůza? Co bys doporučila ostatním.

Naprosto nejlepší, nejbezbariérovější a nejpříjemnější místo na cestování s vozíkem jsou jednoznačně Spojené státy americké. Tam není nikde problém, tu zemi bych doporučila navštívit všem. A nejméně bezbariérová je asi Indie, i když k magické hrobce Taj Mahal ve městě Agra a nejvýznamnějším památkám v New Delhi jsou už nájezdy a přístupy všude.

8) Jak lze skloubit tolik cestování s prací/školou/rodinou?

Cestování skloubit s prací není problém, pracuji z domova, takže notebook vozíme vždycky s sebou. Jezdíme jen po civilizaci a wifi připojení je dnes všude. Překládání knih, psaní článků, nebo vkládání materiálů na server, to můžu dělat i v Thajsku na pláži.
Studovala jsem ve Spojených státech, kde jsme trochu cestovaly až po skončení mého studia. Navštívily jsme „historický triangl“, tedy Williamsburg, Yorktown a Jamestown, pak překrásný Washington, D.C. a nezapomenutelný New York. Při mém studiu na obchodní akademii v Jablonci nad Nisou jsme cestovaly o prázdninách. Za úspěšnou maturitu jsem dostala dvě letenky do Irska.
A moje rodina? To je máma, táta a pes. Děti mít nebudu, ale jsem teta pěti dětí od mých dvou bratrů, tak nestrádám. S mamkou jsme vášnivé cestovatelky a taťku cestování nebaví. Tak se stará o pejska.

9) Jaké máš další plány? Co je tvůj největší sen, už sis ho splnila, nebo ještě čeká?

Splnila jsem si sen vidět západ Spojených států. Moc zajímavé Los Angeles, bláznivé Las Vegas, nevšední Grand Canyon, dechberoucí Monument Valley, překrásné město Santa Fe, a to se mi splnilo. Mamky sen byl podívat se do Albuquerque, projet historickou dálnici Route 66, pak úchvatné pobřeží Big Sur a navštívit San Francisco, a taky městečko Bolinas. To všechno se jí také splnilo. Prostě naprosto neuvěřitelné zážitky.

A plánů máme stále plno, odvahy zatím dostatek, všechno je ale o tom, na co našetříme. Náš velký sen je podívat se do Austrálie, mamka by chtěla na Bali, do Puerto Rica, já zase do Chile, láká nás Srí Lanka, a taky Japonsko, Mexiko… No, uvidíme, co ještě uvidíme…

10) Jsi velmi inspirativní, jaké poselství tě žene dál?

Poselství, co říct… Mamka vždycky říká, že člověk má mít sny, aby se měl na co těšit a aby si měl co plnit. A je úplně jedno, jestli je to člověk na vozíku, nebo chodící. Mějte sny a cíle, seberte všechnu odvahu, cestujte a ničeho se nebojte. Všude na světě je plno hodných lidí, a když budete potřebovat, pomůžou.

Člověk, který cestuje po světě a citlivě s pokorou pozoruje život jinde, se rád vrací do naší překrásné země. A je tady šťastnější. Pozná, jak se u nás máme skvěle… a usmívá se. Věřte mi, je to tak…