Cestování s vozíčkářkou...
Jmenuji se Lída a jsem veselý, slušný a soucitný člověk.
Třídím odpad, přispívám na charitu, věřím v Boha, a taky jsem máma tří dětí, babička pěti vnoučat a dvou na dálku adoptovaných Afričanek.
Jsem skvělá kuchařka, dost špatná uklízečka, asi 1000 let manželka a přes 40 let osobní asistentka postižené dcery.
Hlavně jsem dost odvážná cestovatelka, dost dobrá fotografka a potencionální spisovatelka.
S dcerou Maruškou a hlavně pomocí Boží jsem navštívila asi 40 zemí na pěti kontinentech a ukazuji lidem v důchodovém věku, že se nemusí bát cestovat...
Mým posláním je podělit se s vámi o letité zkušenosti z přípravy našich cest. Bojíte se vyrazit? Máte pocit, že jste na cestování už staří?
Nesmysl...!
Když to zvládnu já, je mi přes 70 a tlačím u toho dceru na vozíku, zvládneš to i ty!
Plníme si sny...
Nejsem zrovna cestovkový typ…
Přesto, že už nejsem nejmladší, stále se snažím realizovat svoje sny a sny mojí dcery Marušky, vozíčkářky „na plný úvazek“...
Že jste staří? Nesmysl...
Cestovat jsem začala skoro v padesáti... Odletěla jsem tehdy s Maruškou do New Yorku a neuměla slovo anglicky...
A že mi je přes 70... ? No a co? Jedeme dál... Západní Evropu jsme ještě zvládly, do Japonska nám sice korona hodila vidle, ale zvlály jsme to vloni. A čeká ještě Mexiko, Srí Lanka, možná Jordánsko... Kdo ví, co ještě...?
NAŠE MOTTO:
"Nemáme sice orientační smysl, ale raděj zabloudíme, než bychom nikam nešly..."
Do Francie se prostě zamilujete…
A do Provence? To už vůbec... Je prostě krásná, vesnicky laskavá, plná historie, levandulových lánů, palměňáků i Vincenta van Gogha
Jely jsme do sladké slunné jižní Francie, abychom před dlouhou harrachovskou zimou nabraly dost energie. Sluníčko tady mají 300 dnů v roce.
Trávily jsme už třikrát vždy dva týdny v kraji skvělého vína, křehkých dlouhých baget, výtečných kozích sýrů, mňam mňam husích paštik a nakyslé omáčky IOLI.
Do míst krásných růžových plameňáků, bílých camargueských koní a býků černých jak noc... a krásného klidného moře...
Svatojakubská pouť - 300 km pěšky do Santiaga
Obrovský a magický zážitek byla naše pěší pouť po severním Španělsku. 300 km jsme putovaly od města k městu, od jedné poutnické ubytovny ke druhé, až jsme došly do Santiaga.
„Camino Frances“ je Svatojakubská poutní cesta na severu Španělska, plná prastarých památek, chráněná programem UNESCO a celá má skoro 800 km. Rada Evropy vyhlásila Svatojakubskou cestu v roce 1987 první evropskou kulturní cestou.
I my s Maruškou byly skoro měsíc „peregrinos na cestě do Compostely“, poutníci bez vlastní postele, s batohem na zádech, spacákem, bez televize, počítače, bez všech vymožeností a samozřejmostí, na které jsme všichni doma zvyklí.
Uf, to byla jízda… Doporučuji všem absolvovat... a určitě vám o Svatojakubské pouti napíšu eBook...
Proč jsem se rozhodla psát blog
Ptala se mě manželka našeho kamaráda Martina: „Paní Harcubová, tak jsem o vás včera přemýšlela a vůbec to nechápu… Jak to s tou Maruškou vlastně děláte, jak cestujete? … A ještě k tomu s vozíkem?
Jak vás napadne, kam a kdy máte jet? Co tam jíte? Kde spíte? Kde kupujete letenky a jak víte jaké? Když někam doletíte, tak co jako na tom letišti děláte? Jak najdete svůj kufr? Co když vám ho někdo ukradne?
A když vyjdete v úplně cizí zemi před letiště, jak víte, kam máte jít?
Taky bych někam jela, ale vůbec nevím, jak začít, co zařídit... Nemáme moc peněz a nechci jet organizovaně, přes cestovku…“
Proto jsem začala psát blog…
To abych pomohla přesně těmhle lidem, kteří by rádi cestovali, ale neví, jak začít a bojí se. Těm, co mají strachy:
- z létání
- z jazykové nedostatečnosti
- z cizích lidí
- z neznámého prostředí.
Tyto strachy se člověku vpijí do mozku a otravují a brzdí jakékoli jeho sny o cestách.
Sen o radostném a dobrodružném stárnutí si nenechejte vyklouznout. Život děsně rychle letí… frnk a je pryč…
Jak kouř klíčovou dírkou…
Jmenuji se Lída, jsem vášnivá cestovatelka a na stárnutí mi nějak nezbývá čas. Jen corona nám do cestování hodila vidle a překazila nám výlet do Japonska...
Víc jak 20 let mám nevšední život plný dobrodružství a s dcerou Maruškou, vozíčkářkou "na plný úvazek", jsem projela kus světa. Na svém blogu a v eBooku se dělím o zážitky a zkušenosti, které by vám mohly být nápomocné...
Toto napsala moje dcera Maruška o mně… a já celé ty roky znova a znova brečím dojetím… Jsem dvacetiletá, dost postižená vozíčkářka s dětskou mozkovou obrnou, spastická kvadruparetická forma. Od deseti jezdím na elektrickém vozíku, a přesto jsem s mojí mamkou každý týden v bazénu, každý měsíc v divadle, mnoho víkendů na závodech v boccie a závěsném kuželníku a každé léto jezdím na integrační tábor. Taky jsem díky ní...
Celý článek