Afrika nezapomenutelná…
„Myslím, děvčata, že ta Afrika byla pro vás dobrá volba…“, psala nám kamarádka Vlasta do Jihoafrické Republiky. Dost odvážně jsme se s Maruškou vydaly do této krásné africké země a došlo nám, že jinak to nepůjde, než si tam půjčit auto. Přejíždět s vozíčkářkou autobusem, vlakem nebo lodí, jsme zavrhly, jezdit taxíkem, to nezaplatíme a půjčení auta až zas tak drahé není… Jenže!!! V Jihoafrické republice se jezdí vlevo a já nikdy vlevo nejezdila…. Tak to je výzva…!
Březen je v Jihoafrické republice podzimní měsíc, tak nebude vedro, ale tak akorát… uvažovaly jsme. Navíc je v Harrachově tolik sněhu, že když se v dubnu vrátíme, bude jistě jaro i tady. No, nebylo. Odletěly jsme 5. března z úplné zimní sezóny a vrátily se 3. dubna do „úplné zimní sezóny“… Sněhu neubylo ani trošku, návrat tedy byl studený.
Itinerář na plánovanou cestu jsme si splnily a naše zážitky byly víc než úžasné.
Letíme s leteckou společností Emirates do Dubaje, dál do krásného Kapského Města. Leží pod známou a dost zvláštní Stolovou horou, odkud jsou impozantní vyhlídky na město s mnoha parky, hvězdicovým hradem a zajímavou radnicí, kde z balkónu mluvil Nelson Mandela sotva propuštěný z vězení.
Psala se padesátá léta 17. století, když nynější velkoměsto založili ve Stolové zátoce vyslanci Holandské Východoindické společnosti, která potřebovala svou zásobovací stanici pro lodě, plující mezi Evropou a jihovýchodní Asií. Toto místo bylo ideální pro založení přístavu, nacházelo se v zátoce chránící lodě před rozbouřeným mořem. Během dalších 150 let pod nizozemskou správou se z Kapského Města stal důležitý přístav, poskytující odpočinek námořníkům plujícím dále do Asie.
Na konci 19. století byla objevena bohatá naleziště zlata a propukla zlatá horečka. V této době také vrcholilo napětí mezi britskou koloniální správou, novými přistěhovalci a Búry, potomky Holanďanů, kteří se snažili zakládat vlastní státy ve středu země. Důsledkem tohoto napětí byly dvě búrské války. Po vítězství v obou střetnutích vyhlásili Britové v roce 1910 Jihoafrickou unii, s Kapským Městem jako legislativním hlavním městem.
Od těch dob až do začátku 90. let patřilo Kapské Město převážně bílým obyvatelům. Černí Jihoafričané, a to pouze muži, směli do města jen za prací a před setměním se museli vracet na předměstí, do úředně určených obydlí. Dnes je tomu naopak, protože v r. 1994 v prvních demokratických volbách zvítězil Africký národní kongres(ANC), prezidentem byl zvolen Nelson Mandela a nastává období přebírání moci původním černoškým obyvatelstvem. Ve městě, označovaném jako jedno z nejkrásnějších měst světa, žijí dnes skoro 4 miliony převážně černých obyvatel. I když na předměstí jsou stále rozsáhlé chudinské slumy, kam (nejen po setmění) turisté nechodí.
Těšily jsme se hlavně na Stolovou horu, muzea, galerie, kostely, tržnice, pláže, ulice s pouličními umělci a úžasné zábavní centrem V & A Waterfront. Na počátku naší cesty jsme zůstaly v Kapském městě 5 dnů a závěrem ještě 6.
Náš první den v Kapském Městě byl poznávací a oťukávací. Snídaně formou bufetu pro mě – neukázněnou – vražedná. Ale úžasná. Ovoce, jogurty, pečená rajčata, papriky, míchaná vajíčka, slaninka, párečky, zelenina, koláčky… prostě žrádlo…
Na Stolové hoře bylo ten den vidět mráčky, tak jsme výjezd lanovkou neriskovaly, ale zašly do rozsáhlého Aqaria dvou moří, vodním taxi dojely do centra Waterfront, prošly se krásnou tržnicí, poseděly u pouličních hudebníku a procházkou se vracely k hotelu. Byl naštěstí nejvyšší v okolí, tak náš nulový orientační smysl měl po problému. Další den pršelo, proto nastal den muzeí, galerií a kostelů. Muzeum genocidy bylo temné a smutné jak šedivý den venku, v Národní galerii jsme viděly to nejodpornější sousoší, jaké si umí kdo představit, s názvem „Řezníkovi hoši“.
Autorkou je žena, jihoafrická sochařka, učící v současné době na místní univerzitě… V galerii byly i krásné věci, ale zážitek ze tří na lavičce sedících strašidelných „hochů“ nikdy nezapomeneme. Procházkou jsme došly do kostela St. George´s, poseděly před oltářem a došly si procházkou pro smaženou rybu s velkými hranolky.
Šestý den ráno si půjčujeme auto v „Rent and Car Hertz“ a odjíždíme (pozor – vlevo!!!) do města Dana Bay, za našini jihoafrickými přáteli Ethel a Clemem, které jsme poznaly před dvěma lety ve Španělsku na Svatojakubské pouti.
Zůstaly jsme u nich moc zajímavý týden. No, ještě musím zmínit, že než jsme k nim dojely, poprve jsme zakufrovaly. Souřadnice do našeho Otíka (GPS s Otakarem Brouskem ml.) nám poslala Ethel a v domění, že ví o čem píše, jsme to už nezkontrolovaly. Chyba, velká chyba…
Projížděly jsme po prašné cestě kolem ohrad plných pštrosů a ploty nebraly konce. Žádný dům, žádný člověk pro dotazy, jen pštrosi. Zastavila jsem, vylezla z auta, že si vyfotím, jak na nás ty hlavičky čučí přes plot, ale celé to stádo se dalo do běhu, jako bych měla flintu a ne foťák. Zalezla jsem do auta a pomalu, nevěřícně se vrátili a zas nakukovali. Pomalu, opatrně jsem opět vystoupila, ale jak mě zahlídli, karé pryč. No, i zezadu jsou to zajímaví ptáci…
Nakonec jsme zatelefonovaly Ethel, vrátily jsme se na dálnici a ona na nás počkala u vítací brány do města Dana Bay.
Velký dům v zahradě, bezbariérový přístup přes garáž rovnou do kuchyně, spojené s velkým obývacím pokojem a zimní zahradou. Z okna ložnice jsme se dívaly na Atlantický oceán… Ethel je skvělá kuchařka, napsala knihu receptů a dělala kvůli nám například „kuřecí stehna na cocca cole (se sojovou omáčkou)“. Moc dobrá zvláštní chuť. Taky vařila skvělou dýňovou polévku a další dobroty.
Krásné bylo, že před každým jídlem jsme se všichni kolem stolu drželi za ruce a někdo řekl poděkování. Většinou Clem, ale dvakrát i jejich syn Morne. Ptali se jednou, jestli nechci říct poděkování já, ale nechtěla jsem. Anglicky bych děkovací modlitbu říct nedokázala a česky se mi to nezdálo divné.
Ethel s manželem Clemem nás vzali do zvláštní zajímavé ZOO, kde se chodilo po vysutých lávkách nad výběhy zvířat, nad lvy i tygry a taky nad rybníkem plným krokodýlů. Viděly jsme spousty afrických zvířat, stromů, keřů a překrásných kytek.
Obrovský zážitek jsme měly za dva dny, kdy nás odvezli do menšího Národního parku na safari. Velkým otevřeným terénním autem asi pro 15 lidí jsme 3 hodiny jezdili po hrbolatých prašných cestách nahoru, dolů a znova nahoru, dolů a každou chvíli zastavovali, čekali „na záběr“ a stáli hodně blízko slonů, nosorožců, zeber, gazel, lvů, žiraf, prasat a dalších krásných zvířat a pozorovali je v jejich přirozeném prostředí. Úžasný zážitek.
Poslední den pobytu v Dana Bay byla neděle a zažily jsme něco nevídaného, hlubokého a nevšedního. V sobotu Ethel upekla perník, polila čokoládovou polevou a prý to je na zítra. S Clemem a synem jménem Morne, nás totiž vzali do svého kostela na pravidelný nedělní „service“ v 9:00, tedy na mši. Tak to bylo něco! Ethel nás už den předem upozorňovala, abychom se nelekly, že jejich kostel je „takový hlučný“. Měly jsme pocit, že jdeme na koncert nějaké kapely. Kostel prostý, žádné velké zlato kolem, pódium s hudebními nástroji, lidi veselí, přátelští, černo – bílé složení, hukot jako v úle.
Všichni se vítali, objímali a Ethel odnesla plech s buchtou do kuchyňky.
Přesně v 9 hodin těch asi 150 lidí utichlo a na pódiu hudebníci a dvě černé zpěvačky. Frontman přivítal přítomné a prý pro začátek si dáme tři písničky.
A začalo to! Kapela hrála krásné rytmické gospelové písničky a za pódiem na plátně se odvíjel jejich text. Všichni stáli, vlnili se v bocích a nadšeně zpívali spolu se zpěvačkami. Pak přišel pastor, pozdravil všechny přítomné a: „Rád bych přivítal dva vzácné hosty z daleké České republiky, dvě přítelkyně Ethel a Clema. Je nám velkou ctí, že navštívily náš kostel.“ Všichni na nás nakukovali, usmívali se, tleskali a nám hrky do očí slzy. Pak všichni otevřeli bible, které si přinesli, pastor četl a vysvětloval „slovo boží“…
Znova nastoupila kapela, zase se hrálo a zpívalo o Bohu, chvíli zas mluvilo, a takto asi do jedenácti než pastor svým ovečkám požehnal. Většina se přemístila do velké místnosti se stolečky a židlemi, kde bylo okýnko do kuchyně a dvě usměvavé černošky. „Čaj, kávu nebo Roi boos?“, ptaly se. Rozdávaly zákusky, každý dostal podle svého přání a židle se plnily a všichni diskutovali, smáli se a byla to vlastně taková veliká kamarádská setkávačka. Mnozí nás přišli obejmout nebo podat ruku. Dokonce i pastor si nás našel, který (jak říkala Ethel) byl skoro slepý.
Atmosféra ty 3 hodiny byla tak úžasně veselá, pozitivně zhuštěná, plná lásky a přátelství, až tak moc, že v těch černých a bílých lidech byla cítit přítomnost Boha. Nevšední zážitek, krásný, zvláštní, nezapomenutelný…
Velké loučení a v pondělí ráno jsme cestovaly dál. Do 400 km vzdáleného univerzitního města Port Elizabeth. Věděly jsme, že máme hledat zajímavý bílý maják nad městem, s malou pyramidou a překrásnými mozaikami, zajímavý památník na Nelsona Mandelu, galerie, nádherné pláže, parky a zvláštní sochy.
Hezké ubytovaní v soukromém pensionu a milé překvapení – majitel nechal k jedinému schůdku u vstupních dveří narychlo udělat maličký dřevěný nájezd.
Viděly jsme všechno, co jsme vidět chtěly, i víc. Dostaly jsme se omylem do dost zašlé černošské čtvrti plné odpadků a povalujících se divných špinavých lidí, ale silnice byla z kopce, tak jsme jely rychle. Stará černoška sedící na zídce si při pohledu na nás zakrývala oči a něco křičela. Možná „běžte pryč, bílí ďáblové“, nevím, ale toto jsem z ní cítila. Řvala afrikánsky. No, raděj jsem přidala do kroku…
Bylo krásně teplo, dofrčely jsme na autobusové nádraží a doptaly se kudy k moři a plážím. Za pár korun jsme asi půl hodiny jely bezbariérovým autobusem do čtvrti plné krásných domů, hotelů, restaurací, obchodů, čistých pláží a čistých lidí.A jely jsme dál…
Z Port Elizabeth je Národní park ADDO Elephant jen asi 50 km. Bydlely jsme 4 dny v úžasném kulatém domečku se slámovou střechou, papírovou sloní hlavou nad postelí a venkovním sezením pod palmou plnou těžkých trsů banánů. Z kempu jsme dojížděly do parku ADDO, kde žije celá „silná pětka“, ale hlavně několik početných sloních rodin, mnoho zeber, prasat bradavičnatých, opic a dalších úžasných zvířat. Blízké setkání s buvolem bylo trochu děsivé, když se blížil k našemu autu.
Jezdily jsme autem podle mapy a směrovek po silnicích v parku a sem tam trochu zakufrovaly. Dojely jsme třeba třikrát ke stejné sloní rodině a nějak jsme se stále motaly v horní části parku. Protože navigace v parku nefunguje, musely jsme na sebe nějak vyzrát. Tak jsme druhý den objely park po dálnici a vjely do něj z druhé strany. Trochu pršelo, ale projely jsme konečně celý rozlehlý park. Koupily jsme si hrníčky, sárong se slony a nějaké jídlo na cestu. Výlet do Národního parku ADDO Elephant byl úžasný zážitek…
Ráno jsme zaplatily za kulatý domeček, sbalily kufr a vyrazily dalších 400 km do hezkého čistého světlého města Mossel Bay. Hotel jsme měly s výhledem na divoký Indický oceán, celý bezbariérový, čistý, a hlavně – takřka na rovině. Město je jinak nahoru dolů a v takových prudkých ulicích bych Marušku na vozíku tlačit nechtěla.
Mossel Bay je známé svým „poštovním stromem“, majákem na skále, velikým v noci svítícím křížem a krásnými plážemi, delfíny a surfaři. Jely jsme sem jen se „válet“, kochat oceánem, číst, odpočívat na pláži a dělat procházky. Krásné 4 dny…
Čekalo nás posledních 400 km zpátky do Kapského Města, vrátily jsme do půjčovny auto a 6 dní chodily pomalu pěšky po městě. V pondělí velikonoční hrála od rána venku hlasitá hudba. Na velkém prostranství před radnicí se konala obrovská venkovní mše. Sjížděly se autobusy plné věřících a sešlo se jich určitě víc jak 10 tisíc. Silný zážitek…, tisíce černých lidí a dvě bílé Češky. V celé té záplavě jsme zahlédly jediného bílého člověka, fotografa u pódia.
Další den jsme si v místní cestovce vyřídily poslední velký výlet a autem s řidičem jely na Mys dobré naděje. Ten den se v Kapském městě běžel maraton, tak buď se čekalo, nebo byly objížďky. Ale viděly jsme dva oceány vedle sebe (pán říkal, že se jejich vody nemísí) a vyjely lanovkou k majáku na skále. U Mysu dobré naděje šíleně foukalo, ale zvládly jsme to. Žádný milovník přírody, který toto město navštíví, by neměl vynechat proslulou Boulder´s Beach, kde žijí stovky roztomilých tučňáků. Nakonec jsme navštívily nejstarší vinici a vinotéku Jihoafrické republiky Constantia, kde Maruška ochutnala hrozny a já skvělé víno.
V ulicích je přes den bezpečno, všude je vidět policii nebo security, hlavně u bank, bankomatů, tržnic a obchodů, na nádražích a v parcích. Večer jsme venku nechodily, nedoporučuje se. Většina obchodů zavírá v 17:00 a po ulicích už moc lidí nepotkáte, při stmívání jsme tedy směřovaly do hotelu.
Ještě krátce historie – Kapské město bylo založeno v roce 1652 Nizozemci, 1795 – 1803 obsazeno Brity, 1803 – 06 zase Nizozemci, od 1806 centrum britské Kapské kolonie.
Od 1902 součást Jihoafrické unie, později JAR.
Lidé zde mluví anglicky a afrikánsky, jsou pohodoví a přátelští, vždy se snaží vyjít vstříc a pokud je to v jejich silách, i pomoci. Běžně však ve městě potkáte i žebráky a bezdomovce, jako všude ve velkých městech. Kapské město se nazývá „větrné“ a této přezdívce docela dostojí. Byly jsme ubytované ve 12. patře a když to začalo a vítr skučel, tak hotel kňučel a dost se občas i nepříjemně pohnul. Město je právem považováno za jedno z nejkrásnějších měst světa.
Myslím, že Jihoafrická republika byla pro nás opravdu dobrá volba. Užily jsme si to pohodově, zvládla jsem jezdit půjčeným autem vlevo, viděly jsme krásná města, hory, oceány i „silnou pětku“ a navštívily přátele, které jsme potkaly na Svatojakubské pouti ve Španělsku. Život je stejně krásný…
