Buen Camino!… 300 km pěšky do Santiaga de Compostela

„Naše cesta – jak by řekl Jan Werich – vedla nahoru, dolů, políčkama, lesíčkama, … sem tam s lidmi se zastavit, ze studánky se napít … a heleďme, mravenec! A o tom putování je. Příroda, lidi, žádná technika, žádné pohodlí a takové to usebrání…

Ptají se nás – jaké to je, dojít do cíle? Do Santiaga … Jak odpovědět, přesně nevím, ale vím jistě, že hlavní cíl pouti není dojít do Santiaga, ta cesta je cíl…“, napsaly jsme všem domů.

Podle legendy kdysi ve Španělsku jeden pastýř uviděl nad polem zářící hvězdu a začalo se tomu místu říkat Compostela – hvězdné pole. Prý tady pochovali v roce 44 apoštola, sv. Jakuba. Lidé toto místo uctívali a pomalu zde rostlo město. K Jakubovým ostatkům mířili už v dávných staletích poutníci – „peregrinos“ z celé Evropy, a jejich symbolem se stala mušle a hůl.

„Camino Frances“ je Svatojakubská poutní cesta na severu Španělska, plná prastarých památek, chráněná programem UNESCO a celá má skoro 800 km. Rada Evropy vyhlásila Svatojakubskou cestu v roce 1987 první evropskou kulturní cestou. Tenkrát bylo na cestě registrováno asi 5 tisíc poutníků ročně, v roce 2005 jich bylo kolem 100 tisíc a v roce 2010, kdy jsme šly my dvě, se čekala rekordní účast, protože byl „svatý rok“. Ten je vyhlášený vždy, když svátek sv. Jakuba padne na neděli.

I my s Maruškou byly skoro měsíc „peregrinos na cestě do Compostely“, poutníci bez vlastní postele, s batohem na zádech, spacákem, bez televize, počítače, bez všech vymožeností a samozřejmostí, na které jsme všichni doma zvyklí. My vyšly z Leónu a před námi přes 300 km. Poutník každou noc přespí v jiné poutnické ubytovně (albergue). Jsou na Svatojakubské cestě co 5 či 10 km. Čím blíž k Santiagu tím hustěji, ale také tím plnější.

Cena městských ubytoven je cca 5 Euro, soukromých 8, 10 i 12. Hostel 16, 20, 25 i víc Euro za lůžko. Jen jednou jsme narazily na „municipal albergue“ – městskou ubytovnu, s dobrovolným příspěvkem.

Nevěděly jsme, jaké naše putování bude, trochu jsme se bály, jak to bude fungovat, být „peregrinos“ s invalidním vozíkem. Podle fotek je však vidět, že jsem na to mnohokrát sama nebyla. Camino je plné hodných lidí, některé dny šla Maruška opravdu od tlačitele k tlačiteli. Přes kamennou cestu ji přenesli čtyři Francouzi, pak je vystřídali čtyři Němci. Několikrát se pro nás poutník vrátil, aby s vozíkem pomohl, protože narazil v lese na těžkou cestu. Nevšední zážitky plné soucítění, lidskosti a zvláštního až dojemného soužití úplně cizích lidí, … třeba když poutník z Austrálie prošívá nití puchýře poutnici z Kanady.

Celá francouzská cesta začíná v Pyrenejích, ve francouzském městě St. Jean-Pied-de-Port. Pokračuje přes kopce a údolí, španělským venkovem i velkými městy, a končí v Santiagu de Compostela. Počátek cesty si však zvolí každý poutník sám, podle svých sil, podmínek, či peněz.

Původně na tuto pouť chodili jen věřící křesťané. Šli za ostatky apoštola sv. Jakuba, které jsou uloženy v těžkém stříbrném relikviáři v katedrále v Santiagu. Tak jak islámská tradice říká, že každý věřící by měl vykonat jednou za život pěší pouť do Mekky, tak i křesťané mají své poutní cesty. Jedna je do Říma, druhá do Jeruzaléma a třetí je tato, do Santiaga.

Už dávno však tato poutní cesta není jen pro věřící, chodí ji lidé z celého světa z nejrůznějších důvodů. Někdo cestu bere jako sportovní výkon, jiný jde z náboženských pohnutek, jako pokání, další z duchovní potřeby, protože hledá sám sebe a svou životní cestu, někdo cítí, že musí jen na chvíli vypadnout…

Je dobré vypadnout chvíli z toho šíleného životního kolotoče, aby se člověk nezbláznil. A někdo jde jen tak, ani neví proč a na pouti na to třeba přijde… Je to cesta zvláštní, magická a plná symbolů, mnohé se až tam naučíte vnímat.

Já se na tuto cestu připravovala asi dva roky. Přečetla jsem tehdy knížku Poutník – mágův deník od brazilského spisovatele Paulo Coelho (čti kveljů) a hned jsem věděla, že tuto cestu půjdu. A bylo jasné, že Marušku budu muset vzít s sebou a že tedy musíme vyrazit co nejdřív, dokud jsem „mladá a svěží“.

Naše putování byla nevšední a zvláštní doba, plná neobvyklých situací a setkávání se zajímavými lidmi z celého světa. Spaly jsme v poutnických ubytovnách, v nepohodlí, v ložnicích pro dvacet… třicet poutníků. Několikrát jsem spala nahoře na „patráku“ (od dětství poprvé). Když jsem u první takové postele stála, smály jsme se jak blázni: „Maru, tam se nikdy nedostanu!“. Přesto jsme každé ráno za svítání vycházely a podle žlutých šipek, milníků a svatojakubských mušlí pokračovaly ve své cestě. Taková trochu „bojovka“, jako na táboře.., jsme si říkaly.

Na některé ubytovně bylo logo vozíčkáře a dostaly jsme „dvoulůžák“ s koupelnou a madly u WC. Většinou ale měli koupelnu zaskládanou vším možným, protože nikdy žádného poutníka – vozíčkáře neubytovávali. Někde to byl sklad s toaletním papírem a čistícími prostředky, jinde zázemí pro uklízečky plné kýblů, mopů a košťat.

Na pouti do Compostely nám z Leonu, přes páramo – tedy roviny a roviny – pralo sluníčko, jinde zas foukal silný vítr a v Galícii jsme vycházely do mlžných rán. Jiných pět dnů jsme šly v nepřetržitém dešti a vyzkoušely snad všechny druhy pláštěnek co existují. Ať bylo jak bylo, říkaly jsme si: „To dáme, to dáme, to dáme, je to prostě camino.“

Putovaly jsme prašnými cestami mezi vinicemi s nízkými pokřivenými stromky, taky háji eukalyptů, jejichž tenká kůra se odlupuje a jako cáry visí na větvích (jen koaly tam chyběly…). Míjely jsme stáda krav, koní, ovcí a všechno hlídali psi. Procházely jsme středověká města, navštěvovaly katedrály, kostely i malé kapličky z dávných staletí. Není snad kostelní věže, kde by netrůnilo čapí hnízdo. Obdivovaly jsme stařičké kamenné domy a taky „pallozas“- kulaté prerománské domky se slaměnými střechami, zvláštní ploty z velkých tenkých kamenných plátů a „horreos“ – uzavřené domečky na podstavci, kde se chrání před krysami sklizené plodiny a hlavně suší kukuřice.

Těšily jsme se na všechny milníky s vytesanými kilometry, na žluté šipky a kovové mušle, co nás vedly do Compostely. Všude jsme si představovaly ruce, co toto všechno vytvořily a jiné, které pro poutníky vše dodnes udržují. Dojemné …

Měnila se krajina, počasí, i poutníci. Některé „peregrinos“ jsme potkaly několikrát, jako třeba dánského malíře Martina, který hledal lásku a hodně pil, taky šedivou Rakušanku Uršulu, která šla pouť už podruhé a pořád fňukala a na něco si stěžovala. Dva studenty z Floridy, co měli nohy plné puchýřů a stále jim byla zima, tak jsem jim dala svoje teplé ponožky. Martina z Hradce Králové, který poznal milou tichou Korejku, cestou ji ztratil, pak zase našel a za rok nám přišlo svatební oznámení.

Divoká a krásná dívka Roma z Argentiny s kamarádkou Evou z Brazílie se stále jen smály a šly lehce, jakoby tančily. Stařičký Japonec Joši šel s manželkou Juki a skládal přenádherné origami a několik jich daroval Marušce. Sranda byla s hlučnou Španělku Lauru, jejím tatínkem Nemésiem a strejdou Javierem. Ulomili si na noži vývrtku a já jim několikrát za večer otvírala víno Maruščiným „švýcarákem“. Príma bylo dvojí setkání s Irkou Caroline. Poprvé v naší úplně první ubytovně, a pak v závěru naší cesty, v katedrále v Santiagu. Dlouho jsme pak seděly a povídaly si o našich dalších poutích.

Centrem Santiaga je katedrála s ostatky sv. Jakuba, dvě náměstí a fontána se vzpínajícími se koňmi. V kamenné budově kousek odtud jsme po předložení poutnického průkazu plného razítek (credencialu) dostaly Compostelu, což je latinsky psaný dekret o dokončení pouti.

A nakonec se v překrásné a úplně „narvané“ katedrále sloužila mše za nás – poutníky a četla se jejich jména. Zpívalo se, modlilo se, přijímalo se a veliká kadidelnice „botafumeiro“ ze 14. století, rozhoupaná sedmi kněžími, lítala chrámovou lodí na tlustém laně až ke stropu. Naprosto úžasný zážitek, jak z filmu…

Ještě pár milých setkání s povědomými poutníky, poslední pozdravy Buen camino, slzíme, objímáme se… a náš „spolek“ se rozpadá.

A Maruška cestu hezky zakončila: „Tak mami, Buen camino a díky, žes mě vzala na svou pouť… Byl to jeden z nejkrásnějších a nejnevšednějších zážitků mého života.