Můj příběh...

"Tlačím 35 let dceru na vozíku a táhne mi na 70. 

Nemám sice orientační smysl,

ale raděj zabloudím, než bych nikam nešla..."

Co žiju teď...

Prožívám zajímavý a vzrušující život cestovatelky, fotografky, mámy, babičky, asi 1000 let manželky a na svých cestách po světě tlačím na vozíku svou dceru a kámošku Marušku.

Jinak jsem obyčejná ženská, a když se dnes ohlédnu, vydechnu úžasem... Ani se mi nechce věřit, co všechno jsme s Maruškou viděly, zažily a kam všude jsem ji dotlačila.

Procházely jsme se malebnou Paříží, papež Jan Pavel II. mi ve Vatikánu podal ruku a Marušce požehnal, projely jsme Provence křížem krážem a ve stále zeleném Irsku hlídaly pejska a dvě činčily.

Fotily jsme se s Malou mořskou vílou v Kodani, proplouvaly lodí norské fjordy a pohladily si pro štěstí sochu "vzteklého chlapečka" v Oslu. Odháněly jsme krotké opičky na Gibraltaru a Benátky obdivovaly už třikrát.

V Anglii překrásný Londýn, záhadné kameny Stonehenge, Brighton a v Řecku trapas - chtěla jsem si splnit sen - časně ráno si zaběhat po pláži a vykoupat se v moři nahá. Nedošlo mi, že i rybáři vstávají brzy... To nevymyslíš...!

Holandsko bez trapasu - větrné mlýny, sýry, tulipány, dřeváky... a v úctě jsme postály u hrobu našeho J. A. Komenského v Nardenu.

Obrovský a magický zážitek byla naše Svatojakobská pouť po severním Španělsku. 300 km jsme putovaly pěšky od města k městu, od jedné poutnické ubytovny ke druhé, až jsme došly do Santiaga de Compostela.

„Mami, štípni mě, my jsme fakt v Americe?“ Dvě obyčejné holky z Harrachova a v New Yorku se smějí u sochy Svobody.

Později jsme si zamilovaly usměvavé Thajsko, pod obrovskou sochou Krista v Rio de Janeiro jsem brečela dojetím a vůbec nechápala, jak se mi podařilo Marušku do Brazílie - jak se u nás v Krkonoších říká - dotarabit...

V Indii jsme viděly tu ukrutnou chudobu, a pak bez dechu zíraly na úchvatnou hrobku Taj Mahal. V jižní Africe nám na Stolové hoře šíleně foukalo a Maruška si pohladila pštrosa.

Mega hustý zážitek byl západ Ameriky. Most Golden Gate v San Francisku, bláznivé Las Vegas, Grand Canyon, projížďka po Route 66... a bmba nakonec - koncert Glena Hansarda v Los Angeles.

A náš poslední a nejvzdálenější výlet jsme podnikly ke klokanům, do Austrálie. Melbourne, Sydney, Uluru - tak to byla naprostá pecka... 

Vždycky to tak nebylo...

Maruška, moje vytoužená holčička, se narodila hodně předčasně, v šesti a půl měsících. Třicetšest centimetrů, kilo dvacet. Mluvili, jako bych potratila, ...ani mi ji neukázali... 

Naše droboučká panenka přežila. Jenže... v půlroce nesedala, nelezla, ve třičtvrtěroce nestoupala, kolem roku nechodila. Jen tak zvláštně napínala nožičky, obracela se a všichni doktoři stále opakovali: "Dcera je opožděná, byla hodně nedonošená, tak má nárok být opožděná. Maminko, co byste chtěla..."

Období temna...

Pediatr mě odeslal k neurologovi a ten takřka ode dveří vyslovil diagnózu: "Nejtěžší forma dětské mozkové obrny, spastická kvadruparéza, to je, maminko, chrnutí všech čtyř končetin. To není vůbec dobré..."

Netušila jsem, že obrny jsou dvě. Virová, na tu je sirup na lžičku a dětská mozková, na kterou žádný sirup není.

A dál to šlo ráz na ráz. Rehabilitační pobyty v Motole, učení se reflexní Vojtovy metody, první čtyři operace a pláč a cvičení a pláč a cvičení.

Taky všemožní léčitelé (ti praví i ...ti ...leví), akupresura, baňkování, homeopatika, jóga, hypoterapie, lázně... Prostě - o čem jsem se dověděla, že by mohlo pomoci, tam jsem s ní jela.

Zlom nastal ve třetí třídě

Marušce vypadl kyčelní kloub z jamky a ona skončila na operačním sále Motolské nemocnice. A během čtyř měsíců ji operovali třikrát. Drobná desetiletá holčička zažila tolik bolesti, že už nechtěla žít. Už se nesmála, jen zvracela a zvracela a v očích ji vyhasínal oheň.

Stála jsem tehdy bezradně na balkóně v šestém patře nemocnice, kouřila jednu za druhou a měla... vítr v mozku. Modlila jsem se a přísahala, že jestli to přežije, všechno bude jinak.

Maruška celý svůj život žije v závislosti na druhých, a přesto se na našich cestách cítí  jako  zdravý, schopný, asertivní a sebevědomý člověk.

Snažím se, aby tato křehká a zranitelná bytost mohla mít důstojný a plnohodnotný život.

A moc jí přeju do budoucna, aby lidi kolem ní byli empatičtější, sociálnější, laskavější a slušnější.

 

 

Kniha snů...

Založila jsem Knihu snů a začala s mapou a internetem hledat místa, kam se chceme podívat a od "doby temna" jsme navštívily na třicetpět zemí na pěti kontinentech.

Stala se ze mě cestovatelka, fotografka a zapisovatelka našich nevšedních zážitků. A dnes jsem expertka na 100% připravné a levné cestování po světě a hlavně – na cestování s vozíčkářkou.

Ve svém eBooku se podělím o mnohaleté zkušenosti z přípravy cest a ráda pomůžu lidem, kteří by rádi cestovali, ale bojí se. Poradím kdy cestu naplánovat, kde sehnat levné letenky, slušné (i bezbariérové) bydlení, jak si půjčit kdekoli v cizině auto, co se děje na letišti. A taky radím na co si dávat pozor a co určitě zabalit s sebou.

Pro koho píšu tento blog…

Pro ty, co podle občanky mají sice vyšší věk, ale duchem jsou stále mladí a neposední. Píšu pro seniory, kteří chtějí stárnout se ctí a v radosti, i když občas už někde píchne. I mně táhne na 70... no, a co? 

Dřív jsme cestovat nesměli, pak jsme mohli, ale zase byly děti, pak vnoučata, práce, ...nebyl čas. Ale v důchodu je času dost, tak těch našich posledních 30 či víc let bychom si měli užít hezky, vesele, úplně jinak a naplno..., je to tak? 

Píšu pro ty, kteří by chtěli zkusit cestovat, ale neví kam, neví jak, čím začít a bojí se. Pro ty, co mají strachy:

- z letišť a létání

- z jazykové nedostatečnosti

- z cizích lidí

- z neznámého prostředí.

Tyto strachy se člověku vpijí do mozku a otravují a brzdí jakékoli jeho sny o dalekých cestách. Když to zvládnu já a tlačím u toho vozík, zvládneš to i ty.

Sen o radostném a dobrodružném stárnutí si nenech vyklouznout.

Život děsně rychle letí… frnk a je pryč…

Jak kouř klíčovou dírkou…

Zdravím všechny, Lída